Ochranářské zásahy musí být zajišťovány na vysoké úrovni, neboť negativní účinky škodlivých činitelů snižují výnos a zejména pak zhoršují kvalitu hlávek. Zásahy proti jednotlivým škodlivým činitelům se řídí „Metodikou ochrany chmele“, vydávanou každoročně společně Státní rostlinolékařskou správou a Chmelařským institutem. Výběr a použití jednotlivých chemických přípravků musí též splňovat importní tolerance reziduí pro vývoz chmele do zahraničí. Při ochraně chmele používáme speciální postřikovače – rosiče, které zajistí jemnými kapénky dokonalé pokrytí listové plochy. Se vzrůstající listovou plochou musíme používat postupně vyšší množství postřikové tekutiny na 1 ha – zpočátku 800 – 1 000 l.ha-1, ke konci pak až 2 500 l.ha-1. V ochraně chmele se využívá společné aplikace fungicidů, insekticidů i listové výživy. Vzhledem k rozsáhlému seznamu používaných přípravků a určitým omezením pro jednotlivé choroby a škůdce chmele neuvádíme zde jejich celkový výčet – odkazujeme na „Metodickou příručku pro ochranu polních plodin“ nebo přímo na „Metodiku ochrany chmele“, týkající se ochrany v plodných chmelnicích i kořenáčových školkách. Během hlavního vegetačního období se těžiště ochrany zaměřuje zejména na tyto škodlivé činitele:
Peronospora chmelová jako hlavní houbová choroba napadá již vzcházející výhony, později listy a následně hlávky. K výraznějšímu napadení dochází ve vlhkých a teplých ročnících. Na listech se objevují žlutozelené skvrny, které později hnědnou a odumírají, snižuje se asimilační plocha listů. Je menší nasazení květů. Listeny hlávky hnědnou (rezavý nádech), hlávky mají horší znaky a vlastnosti posuzované při
obchodním hodnocení. Ochranu proti peronospoře zajišťujeme formou 4 – 5 ochranných zásahů v období přibližně od poloviny června do poloviny srpna. K tomu využíváme i krátkodobé prognózy výskytu založené na denním sledování teploty, relativní vlhkosti vzduchu a úhrnu srážek. V extrémně vlhkých letech a při nedostatečné ochraně může peronospora způsobit vážné hospodářské škody.
Padlí chmelové, jako další choroba patřící do skupiny mykóz, bylo v minulosti prakticky méně významnou chorobou a ochrana proti ní se běžně neprováděla. Výraznější nástup jejího rozšiřování nastává od poloviny 90. let (větší citlivost u meristémových porostů). Na vrchní straně listů se vytváří
menší bílé skvrny, které přechází až do moučnatých povlaků, infekce a bělavý povlak postupně přechází i na hlávky. Napadené hlávky nepříjemně zapáchají a nepříznivě ovlivňují chuť a vůni piva. V případě příznivých podmínek pro rozvoj choroby (sušší počasí) je nutné provést dvakrát preventivní chemické ošetření (před květem, po počátku hlávkování). Padlí chmelové může napadat i rašící výhony na jaře.
Kadeřavost chmele se projevuje žloutnutím a zkrucováním révových listů, listy jsou křehké a snadno se lámou. V našich podmínkách jsou příznaky způsobovány zejména nedostatkem zinku v rostlinách v období června a července. Při zjištění příznaků aplikujeme roztok síranu zinečnatého a podle intenzity výskytu provedeme až 3 – 4 ošetření.
Mšice chmelová škodí sáním rostlinných šťáv na spodní straně listů a zanechává na nich lepkavé sladké výkaly (medovice), ty jsou pak navíc živnou půdou pro rozšiřování saprofytických hub (černě). Po napadení hlávek obdobným způsobem se snižuje výnos a zejména jejich kvalita. V hlávkách se hromadí mrtvé mšice spolu s výkaly, na nichž se druhotně usazují černě. Počet zásahů proti mšici závisí na jejím rozšíření a počtu generací, při normálním výskytu to jsou 2 – 3 zásahy. Mšice vytváří postupně odolnější rezistentní kmeny, což vyžaduje střídání a obměnu insekticidů.
Sviluška chmelová sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou a přechází až do šedého zbarvení, při silném výskytu zasychají a opadávají. Nejsou-li provedena včasná ochranná opatření, přechází
sviluška i do hlávek. Hlávky mají cihlově červené zbarvení, výrazně se zhoršuje jejich kvalita. V praxi přichází v úvahu 1 – 3 ochranářské zásahy.
Chmel poškozuje též dřepčík chmelový a fytofágní ploštice – klopušky. V jarním období napadají rašící a mladé výhony, později mladé pazochové listy. Oba jsou považováni za tzv. minoritní škůdce a chemický zásah se provádí pouze při silnějším výskytu.
O škodlivosti lalokonosce libečkového a šedavky luční je pojednáno v kapitole 8.2.5.
