14.3 Jetel luční

Vedle monokultur má jetel luční (Trifolium pratense L.) rozhodující uplatnění v jetelotrávách. Pěstuje se především ve výrobním typu bramborářském a podhorském; v řepařském se osvědčuje na  těžších a vlhčích půdách. Do třetího roku vegetace ponecháváme monokultury jetele jen výjimečně na základě posouzení hustoty porostu. Jetel luční raný (dvousečný) má na rozdíl od vojtěšky řadu rozdílných znaků: slabší kořenový systém intenzivněji se větvící v ornici, zasahující do hloubky 1,5 – 2m. Kořen je méně dřevnatý a po zaorání se rychle rozkládá. Kořenový krček se oproti vojtěšce vytváří při povrchu půdy, trpí holomrazy. Pupeny horizontálně uložené jsou mechanicky poškozovány a jetel hůře přezimuje. Uspořádání kořenového krčku a jeho velká citlivost je jednou z hlavních příčin častého vyzimování jetele a tím i jeho menší výnosové  stability. Píce je kvalitnější než u vojtěšky.

Jetel v osevním postupu zařazujeme zpravidla mezi dvě obilniny. Zpravidla se po sobě pěstuje za 5-6 let. Nesnášenlivost pěstování bezprostředně po sobě je většinou vysvětlována intenzivní sekreční činností kořenového systému jetele, rychlým rozkladem kořenové hmoty a chorobami a škůdci. Požadavky na předseťovou přípravu půdy, výživu a hnojení jsou obdobné jako u vojtěšky. Z hlediska úspory práce doporučujeme hnojit fosforem do zásoby ve formě superfosfátu, který je nejlépe aplikovat v roce organického hnojení k okopaninám nebo k silážním plodinám. Na tzv. "jetelorodých půdách", kde jetel pěstujeme, bývá zásobenost K podstatně lepší než P. Jako hraniční hodnota, při které se ještě neprojevuje nedostatek K v rostlinách jetele, je považován obsah 1,5% v sušině.

Certifikované osivo vyséváme do hloubky 10 – 20mm. Výše výsevku, způsob zakládání i vzdálenost řádků jsou  obdobné jako u vojtěšky, nemají však na výnos tak pronikavý vliv. Většina našich raných diploidních odrůd je si ve svých vlastnostech velmi podobná. Tetraploidní odrůdy se vyznačují vyšším výnosem zelené píce o 12 – 20%, mohutnějším vzrůstem,  vyšším výnosem sena o 2 – 3% a N-látek o 4 – 5%, větší vytrvalostí. Obsahují více glycidů. Mají nižší obsah sušiny a obtížnější semenářství. Dlouhodobým požadavkem je zvýšit vytrvalost jetele, zlepšit zdravotní stav, zejména co se týče chorob kořenů a padlí. Zakládání porostů jetele se řídí stejnými zásadami a postupy jako u vojtěšky. Ke krycí plodině (zastínění) je však tolerantnější. Tytéž zásady jsou v podstatě shodné při ošetření porostů po zasetí, ochraně proti plevelům a škůdcům, vylepšení prořídlých porostů včetně agrobiologické kontroly. Odlišná je příprava porostů na přezimování. Dbáme, aby rostliny v roce výsevu nezakvetly. Rostliny jetele mají být před nástupem zimy jen kratičce obrostlé. Za příznivé vlhkosti půdy před příchodem zimy porosty jetele, obzvláště na kyprých půdách, důkladně uválíme. Dochází-li během zimy k častému kolísání teplot je nutno válet ještě brzy na jaře. Jetel reaguje na závlahu lépe než vojtěška, zvláště  tetraploidní odrůdy a to především v roce výsevu a ve 2. a 3. seči 2. vegetačního roku. Aplikujeme většinou dvě závlahové dávky ke každé seči (40 – 60mm).

Sklizeň na píci provádíme u jetele vždy před květem, pro přímé zelené krmení již od fáze zakládání květních poupat. Píce je stravitelnější, s vyšším obsahem N-látek, menším obsahem vlákniny. Obsah vodorozpustných cukrů v sušině píce je 2 - 3 krát větší než u vojtěšky. Jetel stárne pomaleji než vojtěška. Zakvétající porosty velmi špatně přezimují. Lépe než vojtěška se konzervuje senážováním, hůře se však suší na strništi (odrol lístků).

Semenářsví jetele má v ČR bohatou tradici. Výnosová jistota semene je u jetele lučního větší než  u vojtěšky. Výnosy semene jetele lučního v ČR nejvíce ovlivňuje počasí. Nejlépe mu vyhovují až do počátku dozrávání častější, ale méně vydatné srážky, v době dozrávání  pak teplejší a sušší počasí. Proto vyšší a jistější výnosy semen získáváme  v teplejších a sušších letech. Množství srážek nemá na výnos takový vliv, jako jejich rozdělení v době kvetení a zrání semen. I z těchto důvodů ponecháváme jetel na semeno především ze 2. seče. Převážná většina osiva se získává z normálních pícninářských kultur. Semenářsky nadějné porosty mají být nezaplevelené, řidší a mají mít na 1m² pod 100 rostlin, tj. 300 – 600 lodyh. Diploidní jetel luční se liší od tetraploidního (4n) z agrotechnického hlediska menší náročností na půdně-klimatické podmínky (méně úrodné, skeletovité půdy teplejších oblastí bramborářského výrobního typu, vhodná rozteč řádků 125mm), kdežto jetel luční 4n lze s úspěchem pěstovat v řepařském až řepařsko - bramborářském výrobním typu s dostatkem vláhy (600 – 700mm), průměrnou roční teplotou  7,5 – 8,5^oC. Výsevek oproti diploidním jetelům volíme nižší o 10%. Můžeme počítat s 2 letým semenářským využitím při  rozteči řádků 250mm.

Kvetení a opylování jetele trvá podle počasí 4 - 6 týdnů. Nejúčinněji opylují květy jetele čmeláci. Za stejnou dobu opylují 3krát více květů než včela medonosná. Velké škody na semenářských porostech způsobuje přemnožený hraboš polní, hlavně v podzimním a zimním období okusem kořenů a listové růžice. Dalším škůdcem jsou larvy nosatčíka, které likvidují květy a způsobují tzv. "červitost  hlávek". Přímá sklizeň porostů nastupuje za 4 - 5 dnů po desikaci sklízecí mlátičkou, je-li 85 – 90% hlávek hnědých a vyzrálých, semena tvrdá, žlutá až žlutofialová podle odrůdové příslušnosti. Výnosy semen kolísají od 80 do 500kg.ha^-1.