7.2.5 Technologie pěstování

Zpracování půdy

Technologické postupy zpracování půdy k řepce olejné a především k její ozimé formě, jsou v současnosti velmi blízké postupům používaným u obilnin. Využívají se i stejné stroje a můžeme je podle hloubky a intenzity kypření půdy rozdělit na tradiční technologie zpracování půdy s tradičním použitím radličného pluhu, minimalizační technologie zpracování půdy, kdy je orba vynechána a půda je zpracována většinou talířovými podmítači do 12cm se současným zapravením většiny posklizňových zbytků do svrchní části ornice a půdoochranné technologie zpracování půdy, kdy je půda ponechána bez zpracování, nebo je pouze povrchově zpracovaná do 8cm, převážně radličkovými podmítači a většina posklizňových zbytků zůstává na povrchu půdy. Pokud není řepka ozimá seta speciálními stroji přímo do nezpracované nebo povrchově zpracované půdy následuje tzv. předseťové zpracování půdy, které při současném zničení vzcházejících plevelů a případném zapravení průmyslových hnojiv a pesticidů do půdy vytváří podmínky kvalitního uložení osiva na požadovanou hloubku. Předseťové zpracování půdy je zabezpečováno stroji s  pasivními nebo aktivnl pohaněnými pracovnmmi nástroji, kteri podle potxeby půdu urovnávají, drobí a utuují. Tyto stroje mohou b}t také spojeny se secmm strojem do secm kombinace, takže v jedné operaci je pozemek připraven k setí a současně oset. Mezi stroje s pasivními orgány řadíme smyky, brány, válce dále talířové podmítače a brány, radličkové podmítače a dnes stále více využívané moderní kompaktory. Energeticky náročnější jsou stroje, jejichž aktivní pracovní orgány jsou poháněny vývodovou hřídelí traktorů. Mezi nejpoužívanější patří kývavé brány, rotační brány, kypřiče, půdní frézy a rotavátory.

Osevní postup

Řepka se po sobě nesnáší z fytosanitárních důvodů pro výskyt řady chorob a škůdců, proto by měla na stejný pozemek řepka přijít za min 4 roky (nejlépe 5 let). Základním požadavkem je, aby zvolená předplodina umožnila výsev řepky v srpnovém agrotechnickém termínu i v nepříznivých letech.

Vůbec nejlepšími předplodinami pro řepku jsou:

• rané brambory a raná zelenina se sklizní do poloviny července,
• ozimé směsky a to zvláště pro horské podmínky, kde se řepka seje počátkem srpna,
• jarní směsky a pícniny sklizené v červenci,
• kmín či hrách.

Přijatelné předplodiny jsou obilniny, hlavně ozimá pšenice a ozimý jehmen, případně ozimé žito či tritikale. Obilniny jsou pxedplodinami asi 90% porosty řepky. Problematickou pxedplodinou je jarnm ječmen, protoe zanechává půdu nestrukturnm, poškozenou vodnm, větrnou i slunehní erozí a chudou na iviny. Nevhodni předplodiny jsou vechny, kteri neumoní výsev v agrotechnicki lhůtě srpna. Také řepka je nevhodna a to z hlediska fytosanitarního.

Xepka je výbornou předplodinou pro obilniny a je povaována za vynikajmcí přerušovač obilních sledů.

Výživa a hnojení

Řepka si snadno osvojuje živiny z půdy, přestože mohutnost jejího kořenového systému v relaci k nadzemní hmotě je, například ve srovnání s pšenicí, o polovinu menší. Řepka je velmi náročnou plodinou na výživu (viz. tabulka), ale na druhou stranu použité živiny ve značné míře vrací zpět do půdy posklizňovými zbytky. Řepka je rovněž plodinou, která výrazně zlepšuje bilanci organické hmoty v půdě. Slámou řepky se vrací až 10t sušiny na hektar, nepočítaje opad listů v průběhu vegetace, který představuje 3 až 5t sušiny na hektar, i značný obsah síry.

Tab. 7.2.5 - 1 : Nároky řepky na živiny

Z organických hnojiv je výborná kejda, v dávce podle obsahu dusíku do 40 – 50kgN.ha^-1. Kejda je hnojivo s komplexním obsahem živin a dalších prospěšných složek. Dalším organickým hnojivem je kvalitní (neslamnatý) hnůj v dávce podle obsahu dusmku do 60kgN.ha^-1, to je asi 20  30t.ha^-1 hnoje. Hnyj je vak třeba zaorat minimalně 3 týdny před setím, aby se oplt obnovila kapilarita pydy. Z tlchto důvodů je lepí hnojit hnojem k pxedplodině.

Hnojenm P, K, Mg, Ca, S a mikroprvky

Efektivnm hnojení hlavními živinami (P, K, Mg, Ca a S) s dlouhodobou perspektivou zachovaní úrodnosti půd není možné bez znalosti v}živného stavu půdy. Konkrétní dávky hnojiv by proto měly vycházet z informace o stavu zásoby živin v půdě, které jsou podloženy vhodným půdním testem – agrochemickým rozborem. Řepka má značnou schopnost osvojovat si fosfor z půdy, přesto je potřeba hnojení fosforem věnovat pozornost. Dávka P se podle půdní zásoby pohybuje mezi 54 – 110kgP₂O₅.ha^-1 za rok, u draslíku mezi 40 – 160kgK₂O.ha^-1 za rok. Řepka je na rozdíl od ostatních plodin velmi náročná na síru. V případě nedostatku se síra aplikuje nejčastěji na jaře společně s dusíkem, nejlépe použitím kombinovaných N-S hnojiv (např. Síran amonný, Hydrosulfan). Bór je důležitým stopovým prvkem pro řepku. Vhodná je aplikace bóru postřikem (např. s insekticidem a DAMem 390), vhodným zdrojem je též Solubor, případně Borax.

Hnojení dusíkem

Dusík je živina, kterou půda není schopna zásobit rostlinu v dostatečném množství v období, kdy to řepka nejvíce potřebuje. Velmi důležitou úlohu proto mají minerální dusíkatá hnojiva.

Řepka dusík na podzim potřebuje, ale většinou ji postačuje dusík obsažený v půdě. Běžně se proto řepka na podzim před setím dusíkem nehnojí. Pouze na mělkých a chudých půdách, po dvou obilních předplodinách nebo při intenzivnmm pěstování řepky s pxedpokládaným výnosem kolem 4t.ha^-1 lze aplikovat 20  40kgN.ha^-1 nejhastěji v kombinaci se smrou. Doporuhená hnojiva jsou Amofos, Hydrosulfan, Smran amonný, NPK, DAM 390.

Jarnm hnojení

Xepka má největší požadavek na dusmkaté hnojení v jarnmm období. Řídíme se pravidlem, e bychom měli do půdy dodat minimalně tolik ivin, kolik prostřednictvím výnosu semen z pole odvezeme (tj. na 1 tunu výnosu 55kg dusíku). Export sklizní se v závislosti na výnosu semene a stanoviště pohybuje od 140 – 180kgN.ha^-1. Správné hnojení dusíkem zvětšuje násadu generativních orgánů a omezuje opady poupat a květů. Potřeba zvýšené poptávky rostliny po dusíku se projevuje zejména ve třech obdobích:

období regenerace ozimé řepky	celková dávka 75 – 100kgN.ha-1
období začátku prodlužování stonku	celková dávka 50 – 75kgN.ha-1
období žlutého poupěte	celková dávka 20 – 30kgN.ha-1

Hnojení v období regenerace ozimé řepky - 1. jarní dávka dusíku

S první dávkou dusíku nelze na jaře otálet, jakékoliv zpoždění termínu aplikace má za důsledek nižší odběr dusíku, nižší nárůst biomasy a tím i nižší výnos semene. Proto je nutné i přes rizika dešťů, sněhu a mrazů zahájit v březnu hnojení dusíkem. Nejdůležitějším termínem pro zahájení dusíkaté přihnojení je právě období regenerace ozimé řepky, tj. na kořenu vidíme nové bílé vlášení a začíná regenerovat srdéčko listů. Regenerace kořenů začíná po 10 dnech při průměrných denních teplotách vzduchu okolo 1,3^oC a půdy 2,9^oC. V závislosti na ročníku toto období nastává většinou v první dekádě března. Pro odstranění následků zimy a předjarního stresu volíme vysokou dávku dusíku cca na úrovni 75 – 100kgN.ha^-1. Protože regenerační období může nastat již na konci února a je zde nebezpečí, že se zima může vrátit, tuto dávku raději rozdělíme na dvě poddávky s odstupem asi 14 dnů (cca 25kgN.ha^-1 a 50 – 75kgN.ha^-1). Nejvhodnějším hnojivem pro toto období je LAV, LV v pozdějším termínu i DAM 390. Vhodný je také levnější Síran amonný popř. kejda.

Hnojení v období nové zeleně až začátku prodlužování stonku - 2. jarní dávka dusíku

Za 14 dnů po první dávce N, tedy na přelomu března a dubna, je potřebné dát druhou dávku dusíku. Je to období, kdy se rostlina znovu zazelenala a velmi rychle roste. Ve fázi listové růžice a prodlužování stonku je intenzita příjmu dusíku nejvyšší. Dusíkem hnojíme tolik, aby 1. a 2. jarní dávka byla celkem 150kgN.ha^-1. Kromě 50 – 75kgN.ha^-1 hnojíme v tomto období i bórem. Nejpoužívanějším hnojivem je DAM 390.

Hnojení v období žlutého poupěte - 3. jarní dávka dusíku

Tato dávka má opodstatnění na lehčích a chudších půdách v sušších oblastech, kde není zabezpečen odběr dusíku rostlinami v době květu a ve fázi zelených šešulí. Osvědčuje se pro dosažení rekordních výnosů. Velikost dávky je 20 - 30 kg N.ha^-1. Použijeme NP roztok, LV, LAV či DAM 390.

Odrůdy

Většina odrůd řepky ozimé, které se u nás pěstují, jsou liniové odrůdy (např. Capitol, Lirajet, Navajo, Jesper, Mohican aj). V posledních letech se začínají pěstovat i hybridní (výnosnější) odrůdy jako je Pronto, Artus, Embleme aj. U hybridních odrůd se uvádí navýšení výnosů oproti liniovým odrůdám o 15 – 20%. Výhodná je kombinace odrůd s různým termínem zrání - rozdělení sklizně a nepřímo se tak sníží sklizňové ztráty a zvýší využití sklizňové techniky i posklizňových zařízení. Odrůdy řepky ozimé, které se u nás pěstují, jsou až na jednu výjimku („E0“) řepky typu „00“ (tj. se sníženým obsahem kyseliny erukové a glukosinolátů)

Termín výsevu, výsevek a spon

Obecně lze konstatovat, že řepku nejčastěji sejeme od poloviny do konce srpna (výjimečně do začátku září). Výsevek je s termínem výsevu významným faktorem, který ovlivňuje stav porostu před zimou a v průběhu zimy, úspěšnost přezimování a tím i hektarový výnos. Výsevek u řepky se udává v kilogramech na ha a zpravidla bývá (při HTS kolem 4,5g) 2,5 – 4kg.ha^-1, což odpovídá počtu 60 – 90 semen na m². Výsevek má zajistit počet rostlin na jaře v rozmezí 30 až 80ks.m^-2, optimální počet rostlin by měl být 40 až 60 ks (u hybridů 30 – 40 rostlin na m²).

Nejobvyklejší meziřádková vzdálenost je v současné době 12,5cm (úzké řádky) a 21 až 25cm (střední řádky). Hloubka výsevu je 1,5 až 2cm. Osivové lůžko musí být zpevněné (včasná příprava půdy, ošetření brázdy, kvalitní výsevní botky, správné seřízení secího stroje), aby řepka co nejrychleji vzešla a stačila konkurovat plevelům.

Tab. 7.2.5 - 2 : Klasifikace typů řepky

Tab. 7.2.5 - 3 : Doporučené termíny výsevů a výsevky podle výrobních oblastí

Ochrana proti škodlivým činitelům

Ochrana proti plevelům

Ozimá řepka se vyznačuje dobrou konkurenční schopností vůči celé řadě plevelů. Přesto je účelné použití herbicidů jedním ze základních předpokladů jejího úspěšného pěstování. Bezplevelný porost skýtá záruku vyššího výnosu a lepší kvality sklizeného semene. Z dvouděložných plevelů se v ozimé řepce vyskytují heřmánkovec přímořský a rmeny, svízel přítula , ptačinec žabinec, kokoška pastuší tobolka, penízek rolní, rozrazil břečťanolistý, zemědým lékařský, hluchavky, merlíky, mák vlčí, violky apod. Z jednoděložných plevelů je to hlavně výdrol obilní předplodiny (nejčastěji ječmen nebo pšenice) a pýr plazivý. Významným agrotechnickým opatřením je bezprostředně po sklizni obilniny podmítka do maximální hloubky 10cm. Podmítkou není možné omezit některé druhy plevelů, které v letním období nevzcházejí, jako je svízel přítula, chundelka metlice, oves hluchý apod. Nevyhneme se proto použití herbicidů, které lze aplikovat před výsevem řepky (např. TREFLAN, SYNFLORAN), nebo preemergentně – po zasetí řepky před jejím vzejitím (např. COMMAND, BUTISAN, LASSO), popř. postemergentně – po vzejití řepky (např. BUTISAN).

Ochrana proti škůdcům

Škůdci napadají ozimou řepku po celý rok. Jednotlivé druhy však škodí pouze v určitých fenofázích ozimé řepky. Nejpočetnější je skupina škůdců vzcházejících rostlin až do fenofáze přízemní listové růžice (např. plži, dřepčíci, krytonosec zelný, pilatka řepková, osenice, hraboši). Tito škůdci poškozují klíčící rostliny, ničí jejich kořeny a redukují listovou plochu. Jejich škodlivost se projevuje zpomaleným růstem, sníženou mrazuvzdorností, odumíráním rostlin, snížením počtu rostlin na jednotku plochy, v extremních případech i zaoráním porostu. Druhou skupinu tvoří škůdci, kteří způsobují nadměrné větvení bazálních částí rostlin, praskání a lámání lodyh, později slabé nasazení poupat s nestejnou dobou zakvétání a sporadickou tvorbou postranních lodyh v horní části rostlin (např. krytonosec řepkový a čtyřzubý). V letech příznivých pro rozvoj chorob se poranění stonků stává vstupní branou pro infekce houbových patogenů. Třetí skupinou jsou škůdci, kteří napadají generativní orgány (např. blýskáček řepkový, mšice, krytonosec šešulový, bejlomorka kapustová ). Tito škůdci ničí poupata, snižují počet šešulí na květenství, redukují počet semen v šešuli a snižují HTS. Proti škůdcům je potřeba provést chemické ošetření - insekticidy (např. NURELLE, KARATE, DECIS) na základě dosažení prahů jejich škodlivého výskytu. K nejškodlivějším škůdcům, proti kterým musíme vždy zasáhnout, patří krytonosec řepkový, krytonosec čtyřzubý a blýskáček řepkový.

Ochrana proti chorobám

V posledních letech došlo k masivnímu rozšíření houbových chorob u řepky olejné. Choroby mohou snížit výnos semene až o 20 – 50%. Z chorob, které se na řepce vyskytují, to jsou především: fomová hniloba, sklerotiniová hniloba, plíseň šedá, čerň řepková, padlí, verticiliové vadnutí aj. Základním předpokladem pro snížení výskytu chorob je prevence (výběr odrůdy, v osevním postupu odstup mezi řepkou 3 – 5 let, hustota do 60 rostlin na m², hluboká orba, odstranění posklizňových zbytků a moření osiva). Z přímých metod je to aplikace chemických přípravků – fungicidů (např. SPORTAK ALPHA, ROVRAL).

Další chemická opatření

Z dalších chemických opatření, která se používají u řepky je to především aplikace růstových regulátorů, stimulátorů, regulátorů dozrávání a desikantů. Regulátory růstu se aplikují jak na podzim (podporují úspěšné přezimování) tak na jaře (zkracují stonek). Regulátory dozrávání snižují vlhkost v semenech řepky, podporují rovnoměrné dozrávání porostu a snižují pukání šešulí. Desikanty chemicky ukončují vegetaci, používají se především u zaplevelených a zmlazených porostů.

Desikace se považuje za výjimečný zásah a lze ji doporučit v těchto konkrétních případech:

• při plošné pokryvnosti zelených plevelů větší než 1% (především plevele vyšších pater),
• u zmlazených porostů (podíl zelených rostlin, šešulí či semen v době sklizně je vyšší než 5%),
• u porostů velmi silných, hustých, polehlých a při předpokladu výnosu nad 3t.ha^-1.

Sklizeň a posklizňové ošetření

Řepka se sklízí v druhé polovině července. Ke sklizni se používají běžné obilní sklízecí mlátičky, které se však upravují. Úprava sklízecí mlátičky spočívá v prodloužení žacího stolu (zachycuje vypadlá semena) s bočním aktivním děličem (prořezává porost), výměně sít a nastavení otáček mlátícího bubnu a ventilátoru. Velmi důležité je určení správné doby sklizně, kterou zahajujeme asi dva dny před optimální zralostí. Semena musí být tmavá, podíl semen se zeleným jádrem nesmí překročit 5%, vlhkost semen 14 – 16%.

Řepka nejednotně kvete a zraje. To jsou hlavní důvody velkých sklizňových ztrát, které mohou být 7 – 22%. Vyšší ztrátovost je u nevyrovnaných, zaplevelených a neošetřovaných (škůdci šešulí) porostů. Technika jízdy je poslední faktor, který může výrazně ovlivnit konečné ztráty i při dobře seřízeném a vybaveném kombajnu. Směr jízdy je důležitý u polehlých porostů. Nejmenší ztráty dosahujeme při jízdě ve směru polehnutí. Výška strniště velmi podstatně ovlivňuje výslednou kvalitu práce sklízecí mlátičky. Při nízkém strništi stoupají ztráty semen na žacím stole i na vytřasadlech. Nejmenší ztráty jsou při nejvyšší přípustné výšce, tj. při sečení těsně pod spodními šešulemi. Důležitá je i poloha přiháněče. Přiháněč se musí jen lehce dotýkat povrchu porostu a prsty musí vstupovat kolmo do porostu.

Bezprostředně po sklizni je třeba řepku přečistit a zejména vysušit. Požadavek zpracovatelů na vlhkost semen pod 8% vytváří obrovské požadavky na kapacitu sušení. Prakticky jedinou vhodnou metodou je teplo­vzdušné sušení. V souladu s poznatky, že kvalita je funkcí náhřevu, vlhkosti a doby je nutno pro vysoké vlhkosti volit mírnější režimy, tj. sušení rozložit na dvakrát a dbát na vychlazení semen po sušení. Linky pro posklizňové ošetření jsou v drtivé většině případů koncipovány pro obiloviny. Řepka však má výrazně odlišné fyzikální a biologické vlastnosti, které si vyžadují změny v konstrukci a úpravě strojů a vyžadují i změny technologických postupů ošetření. Důležitý je požadavek na řádné vychlazení semen po sušení na teplotu 25^oC nebo nejvýše o 5^oC vyšší než je teplota okolí.